Co se v mládí nenaučíš...naučí Tě Tvoje děti

Neumím lyžovat.

Na lyžích jsem stála jako malá holka,

byly to staré lyže po mamince a sjížděla jsem na nich největší kopec Hlučínské pahorkatiny,

kterému se říká Mlynáry.

Můj styl byl jasný,

co nejkratší a nejpřímější cestou dolů 

a tam včas spadnout, abych neskončila v příkopě.

:-)

Filip je na tom podobně a oba jsme si moc přáli,

aby se naše děti lyžovat naučily,

jen jsme pořád nevěděli, jak se to s pěti dětmi dělá.

:-)

Kde vzít pro všechny lyže a lyžáky a přilby

a kde najít tu energii a odhodlání vyrazit

a jak je to vlastně naučit, když to sami neumíme

????????????????????

A letos se nám to opravdu vyplnilo.

Vděčíme za to mým skvělým sestřenicím.

Jedna naučila o vánočních prázdninách lyžovat našeho Jonáše.

Jonáš je sportovně nejnadanější z naší rodiny,

takže jsme vsadili na to, že všichni ostatní to od něj nějak odkoukáme.

Druhou sestřenici jsme navštívili minulý víkend,

(v jejich krásném slaměném domečku)

přitáhli jsme vybavení, které jsme posbírali doma,

něco jsme si půjčili od jejich dětí,

zbytek v půjčovně na svahu

a k překvapení nás všech stálo 6 lidí ze sedmi na lyžích,

připraveni obsadit sjezdovou dráhu pro začátečníky.

Asi nejkomičtěji jsem na dětském svahu vypadala já.

V opravdu jasně žlutých přezkáčích, 

s lyžemi o pěkných pár čísel delšími než je zdrávo

a v zářící červené přilbě

(darovanému koni na zuby nehleď:-)

jsem se, tažena lanem pro děti, jen marně tvářila,

že tam jdu své ratolesti učit lyžovat.

Kámen úrazu byl totiž v tom, 

že se moje děti ke mně vůbec nehlásily, 

protože se za mě styděly.

:-)

Trochu přeháním, děti mě nakonec vzaly na milost,

ale že se musely dost překonávat,

mi potom v autě cestou domů přiznaly.

Ale za tu legraci to stálo.

A nám se vyplnil náš sen.

Naše rodina byla lyžovat.

 A třeba to nebylo ani naposledy.