pátek 10. listopadu 2017

Rozloučení s (pra)babičkou Hedou


Zemřela nám babička Heda. Pravá babička, co nosila na hlavě šátek a s dětmi se chodila dívat ke slepicím, jestli nenajdou nové vajíčko. Zpráva přišla nečekaně, jak už to u takových bývá. Bylo to krásné sobotní ráno a my zrovna vystupovali z auta v Litomyšli u Nového kostela. Čekalo nás celodenní setkání s manželskými páry, taková jednodenní obnova vztahů. A my byli přednášející. Barunka v slzách… Díky příjemné a přátelské atmosféře jsme však dokázali zůstat „tady a teď.“ Den, který začal setkáním se smrtí, pokračoval setkáním se životem. Manželství je krásné. Vidět ty, kdo usilují o věrnost a otevřenost ve vztahu, je povzbuzující. Byli jsme pozváni jako ti, kdo mají předávat sílu posluchačům… Odjížděli jsme sami obdarováni a posilněni. S vědomím, že jsme jen pouhé nástroje mnohem většího Tvůrce pokoje. Děkujeme za vše.

Když jsme se v neděli vrátili domů, oznámili jsme tu smutnou zprávu o babičce také dětem. Plakalo se. A modlilo. A mluvilo o věčném životě. A zase plakalo. Barunka vzala barevné papíry. „Děti, napíšeme babičce dopis - nějaký vzkaz, vzpomínku, něco milého…“ Každý se pustil do práce po svém. Vzniklo pět krásných dopisů s obrázky, které Barunka následně zalaminovala. V pondělí jsme koupili každému malou lucerničku. V úterý byl pohřeb.



Přišli jsme do kostela dříve, než ostatní, takže jsme měli krátký čas jen pro sebe. Poslední pozemské rozloučení s babičkou. „Mami, my jsme jak Sněhurka a sedm trpaslíků,“ počítá nahlas Ráchel. Pravnoučata kolem rakve, dopisy položené na zemi, lucerničky zapálené… Někteří si babičku naposledy pohladili, někteří se nechali zvednout, aby na ni lépe viděli. Postupně začali přicházet další a další lidé, kostel se plnil.

Jestli někdy umřu, chtěl bych svůj pohřeb vidět. Ta směsice smutku a radosti. Všichni ti lidé. To společenství vzpomínající na zesnulého zpravidla jen v dobrém. Víra ve vzkříšení. Vědomí Boha. Naděje na nové setkání. „Věřím, že můj vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, spasitele svého…“ Na ten zpěv se vždy na pohřbech těším. To je pohřební hymna, u které stojím jak na stráži. „Uvidím ho já a ne jiný, v svém těle ho uvidím.“ Viděl jsem mladou ženu v bílých šatech stoupat po schodech ke kříži nad hlavním oltářem. Heda tam byla s námi, tu radost si přece nemohla nechat vzít!

V průvodu na hřbitov šly děti s lucerničkami vedle auta. Bylo tam tolik lidí, že zaplnili celou ulici!



Ze hřbitova jsme šli ještě k Hedě domů. Jé, ta by se divila, kolik lidí se do jejího malého bytečku vešlo. Vzpomínalo se nad fotkami. Přijeli příbuzní z dálky. Bůh ví, jestli se ještě takto sejdou… 



Což mi připomíná tu velkou milost, kterou jsme všichni dostali v neděli před babiččinou smrtí. Ten den se u ní vystřídalo na návštěvě postupně asi 30 lidí. Jen tak, jakoby náhodou. Všichni jsme se s ní viděli, měli jsme možnost se s ní rozloučit ještě v síle. Nádherné požehnání. Náhoda neexistuje :-)



Velký smutek na mě dolehl, když jsme odcházeli z babiččina bytu a zhasnuli světlo. Babička tam už nebyla. A když jsme odjížděli a cestou kolem hřbitova Barunka řekla: „Tak děti, ještě naposledy zamávejte babičce.“ Chvíle ticha, než nám to došlo. A slzy na dalších pár kilometrů.

Poslední poznatek z událostí kolem smrti babičky se týká malého Damiána. Nikdo neví proč, ale po pohřbu začal dědovi Pepovi říkat Pepíčku. „Damí, kdo je na té fotce?“ „Pe-pí-ček.“ Že by v tom měla prsty Heda? Dědovi nikdy nikdo Pepíčku neřekl… Jen možná babička Heda když byl malý. Jak na to Damiánek přišel, proč právě v den pohřbu? Damík, o kterém jsme všem říkali, že mu to ještě moc nedochází… Zpracoval si to po svém, neplakal, ale začal dědovi říkat Pepíčku…