Taky někdy bojujete s přílišnými rodičovskými ochranitelskými sklony?
Tak ráda bych dětem pomohla všechno vyřešit,
vším je provést, být vždycky nablízku.
Jo jo, to naše mateřské srdce.
Musím se někdy hlídat a neustále si připomínat.
Neřeš to.
Nech je.
To zvládnou.
Náš Tobiáš teď velmi bojuje se svými strachy.
Stezky odvahy na výpravách či narozeninových oslavách jeho kamarádů
jsou fakt oříšek.
Nové trasy, nové situace, jsou vždycky zdrojem nervozity a obav.
Chvíli před Vánocemi to vygradovalo
a Tobík se rozhodl,
že začne bojovat.
Velmi ho obdivuji, jak dokáže být cílevědomý.
Rozhodl se, že začne překonávat svůj strach
a bude podnikat různé výpravy do okolí.
Zatím přes den a nějaké krátké trasy třeba i ve tmě.
A tak se jednou vydal pěšky po večerní mši z kostela domů,
máme to asi 1 km ze sousední vesnice.
"Maminko můžu?"
"Až co řekne tatínek."
"Jasně, že můžeš, běž."
Ach Ti chlapi to mají jednodušší.
Vymyslela bych klidně 100 důvodů, proč to není dobrý nápad.
Tobík šel, dorazil a byl nadšený.
On to dokázal.
Pár dnů na to šel za světla pěšky ke kamarádům asi 5 km.
Únava, ale spokojenost.
Většinu cesty běžel, kde to šlo šel zkratkami přes pole.
Byl u nich za 45 minut.
Dokázal to.
No a dneska přišel spontánní nápad.
Musela jsem na nákup do Jeseníku a kluci vymysleli,
že během toho, než já všecko ve městě zařídím,
oni vyběhnou na Křížový Vrch.
Je to kaplička a restaurace uprostřed lesa,
kousek nad Jeseníkem,
trasa po cestě měří asi 1,5 km.
Představila jsem si,
co by jim na to řekl Filip, a větu
"Až co řekne tatínek."
jsem pro urychlení a zjednodušení celého procesu, vynechala.
Vysadila jsem Tobíka a Jáchyma pod kopcem,
dala jim křížky na čelo,
svěřila všem andělům strážným
a vyrazila jsem nakupovat.
Hustě sněžilo.
Před čtvrtou hodinou mi volali,
že už jsou nahoře a že si půjdou koupit do restaurace teplý čaj.
"A jaký jste si dali, kluci? Ovocný?"
"Ne, porcovaný."
Tak si je představuji, jak tam sedí u toho velkého stolu
a objednávají si ten porcovaný čaj.
Ti moji malí kluci.
:-)
Další telefonát byl kolem čtvrt na pět.
"Mami, přijedeš pro nás nahoru?
Tady už se stmívá a my se trochu bojíme."
"Kluci, já ale nemůžu. Nahoru se dá jenom s řetězy,
nevyjela bych tam."
"Tohle prostě MUSÍTE ZVLÁDNOUT."
"Nasaďte čelovky a běžte."
"Budu vás čekat autem pod kopcem."
"V telefonu chvíli ticho.
Hluboký nádech.
Tak jo, mami, to zvládneme."
Dokázali to.
Mě to stálo pár Otčenášů
a Tobík má další zářez.
Přišli celí od sněhu,
Jáchym v ruce táhl obrovský choroš,
ale byli šťastní a spokojení,
že to zvládli.
Jsou to zkrátka bojovníci.
A já se aspoň více modlím.
B.
Uplne me to dojalo. Musi to byt pro matku narocne,zatim je muj syn maly,ale prala bych si mu pak take dat dostatek duvery a nedrzet ho pod sukni,ve chvilich,kdy je to treba... Verim,ze pro kluky to byl silny zazitek:-)
OdpovědětVymazatJé, děkuji. Jo, jo všichni se to učíme. Pořád si říkám, že tohle je jen příprava na chvíle, kdy budou odcházet z domu už ne jen na pár hodin. To pak bude teprve zkouška důvěry a schopnosti pustit a dát svobodu. No, s pomocí Boží.
VymazatPani, to chce vazne odvahu a duveru v deti i Boha! Diky za clanek, zatim mame deti male, ale uz ted je treba se pripravovat na vypousteni z hnizda. Pomalu, po malych kruccich. Nas ted ceka prvni vlastovka, nejstarsi ctyrletak pujde do skolky. :-)
OdpovědětVymazatJsem nadšená, že opět píšeš. A doufám, že se třeba jednou někde potkáme i osobně a ne jen přes internet a Suchomelovi. :) Povzbuzení k modlitbě. Ono se dá modlit přeci pořád! Při každém mém neklidu, obavě, strachu, radost. Díky
OdpovědětVymazatTo je milé, třeba jo. Suchomelovi u nás byli zrovna tento týden :-). Jsou taky mým velkým zdrojem inspirace. Většinou s Lenkou tři dny v kuse mluvíme, mluvíme a mluvíme a zjišťujeme, co kdo jak děláme...velmi obohacující :-). Mějte se krásně.
VymazatMyslim, ze by Lena by mela taky zacit psat blog. :-)
OdpovědětVymazatJo, jo, jo :-) někdo by jí to měl nenápadně naznačit :-).
Vymazat