A všecko je jinak

Milí čtenáři našeho rodinného blogu,

rádi bychom vás nechali nakouknout do změn, 

které se u nás udály letošní září.

Byly plánované, ale zatím jsme o nich nepsali.

Rozhodli jsme se totiž opustit domácí vzdělávání.

Nejprve to vypadalo jako rozhodnutí dětí,
které chtěly za svými kamarády do Montessori školy ve Vápenné.
Postupně nám tam totiž odešla většina z naší velké skupiny
domácích školáků.

Když mi to děti poprvé řekly, bylo mi to vlastně líto,
protože jsem měla pocit, že potěch 7 letech
jsem konečně trochu přišla na to, jak na to :-).
Nechala jsem tomu volný průběh
a přemýšlela jsem, co bych vlastně dělala,
kdyby to opravdu nastalo.

A jak jsem tak nad tím vším přemýšlela,
tu mi z mlhy začaly vystupovat dost jasné obrazy.
Poprvé jsem si uvědomila svou velkou únavu.
Zároveň jsem zjistila, jak moc je pro mě učení důležité
a jak mi vlastně bude chybět.
Více než kdy předtím jsem viděla nejmladšího Damiánka,
který se v tom našem systému domácího vzdělávání dost ztrácel
a evidentně potřeboval více mé pozornosti a péče, ale také důslednosti.

A tak se to nakonec všechno otočilo.
Ve chvíli, kdy už děti zas až tak netoužily opustit domácí vzdělávání,
byli jsme to my s Filipem, kdo jsme vlastně oznámili,
že to tak bude.

Děti to musely nějakou dobu zpracovávat,
ale nakonec to všechny přijaly.

Mám teď tedy před sebou 1-2 roky většího prostoru a času pro sebe,
za což jsem nesmírně vděčná především Filipovi,
že je ochotný dále sám táhnout finanční zajištění celé rodiny.
Damián má pro sebe svoji maminku a snažíme si užít to,
na co nebyl čas.
No a protože jsem zjistila, že práce učitele je něco,
co k životu potřebuji,
začala jsem si plnit svůj sen
a studuji v Praze dvouletý kurz Montessori pedagogiky.

Děti nastoupily do dvou Montessori škol, které na Jesenicku máme.
Tobiáš a Ráchel do té vzdálenější,
kde už otevřeli i druhý stupeň.

Jáchym do nové v Jeseníku,
kde mají zatím jen jednu třídu pro prvňáčky a druháčky
a kde snad časem začnu učit také já.

Domácí vzdělávání považuji za nádherné období našeho rodinného života.
Naším hlavním cílem bylo,
aby děti mohly zůstat jako sourozenci co nejdéle pohromadě.
A to se nám splnilo.
Jsem ráda, že Ti mladší mohli vyrůstat s těmi staršími
a naopak.

Myslím si, že ve vztahové rovině je to mnohému naučilo,
protože to samozřejmě nebylo vždycky jednoduché.
Samozřejmě, že jejich vztahy nejsou ideální a dokonalé,
ale jsou smečka, která patří k sobě.

Myslím si, že vzhledem k většímu počtu dětí,
už kvalita výuky nebyla taková,
jak bych si představovala.
Skončili jsme u učebnic a pracovních sešitů,
protože připravovat pomůcky a interaktivní cvičení
pro většinou tři děti v domácí škole, do toho domácnost
a péče o další děti, to jsem nezvládala.

Ale ta svoboda a volnost bylo něco,
kvůli čemu nám to stálo všecko za to.

Výbornou věcí byla skupinka domácích školáků.
Díky setkávání jednou za týden získala domácí výuka rozměr,
který se stal pro děti i nás nepostradatelným.
Vymysleli jsme si vždycky celoroční téma
a střídali se v jeho realizaci.
Bylo to náročné,

protože jsme si vždycky vymysleli něco složitého :-)
ale stálo nám to za to, protože nadšení dětí bylo vždy veliké.

Myslím si, že domácí škola není cesta úplně pro každého,
ale ten, kdo se pro ni nadchne a vydá se na ní,
určitě odejde obohacený o nádhernou a cennou životní zkušenost.
Jako my.