Mami, kde je adventní věnec?

Někdy je dobré zapomenout.

Mami, kde je adventní věnec?

Volá trochu vyděšený Jáchym a běží za mnou nahoru na půdu do ložnice.

Je první adventní neděle ráno a já sotva vylézám z postele.

Chvíli nechápu.

Jak, kde je? 

Vždyť leží dole na poličce, všichni o něm víme.

Pak mi to dochází.

Vždycky večer před první nedělí adventní, 

když už děti spaly,

vytáhla jsem náš vánoční ubrus,

dala ho na malý stolek do světnice

a na něj postavila adventní věnec,

aby se děti ráno probudily do ADVENTU.

Dělala jsem to tak každý rok,

ale za těch 13 let už jsem tomu nepřikládala nijak velkou váhu.

A možná i proto se stalo, že jsem na to letos úplně zapomněla.

Jáchym to zažil sedmkrát

a když to po osmé nebylo, 

bál se, že je něco špatně.

Někdy je dobré zapomenout,

abychom si uvědomili...
důležitost věcí,

důležitost maličkostí,
důležitost rituálů.

Rychle jsem běžela dolů, vytáhla ubrus,

položila věnec.

ADVENT JE TADY.

A je krásnější, než kdy jindy.

Je krásnější,
protože jsme zjistili,
že kdyby nebyl,

něco by nám chybělo.

Restaurant day

Máme za sebou první třídní schůzky.

V jeden den všechny čtyři děti na třech školách.

:-)

A závěr?

Jsme moc vděční, že 3 z našich dětí mohou navštěvovat Montessori třídy

a jsme vděční, že náš nejstarší Jonáš je natolik nad věcí, 

že může klidně navštěvovat běžnou školu.

A že tam mají florbal a roboty

a taky spoustu fajn učitelů, kteří dělají rádi svou práci.

:-)

Jáchymkova třída se rozhodla, že si chtějí vydělat na králíčka,

kterého by chtěli chovat ve třídě.

Proto se rozhodli, že se zúčastní tradiční skvělé akce zvané

RESTAURANT DAY

(kde můžete v parku prodávat vlastnoručně připravené pokrmy)

a tím získají peníze.

Nakonec sice králíka dostali od známých zdarma,

ale rozjetý vlak příprav na Restaurant day už se nedal zastavit.

A tak se peklo a vařilo, doma i ve škole,

děti se učily prodávat a v sobotu 16.11. jsme se všichni sešli v Jeseníku v parčíku.

A jak to tam vypadalo se můžete podívat na krásné video,

za které děkujeme Honzovi Štindlovi.

Velké díky samozřejmě patří také Honzovi a Kristýnce Hanulíkovým

a Marušce Dorničákové.

Fotky Zora Veichartová

Památka všech zemřelých a Slavnost všech svatých

Nejdřív měsíc nic a pak dva články najednou :-)

Doufám, že si obou všimnete :-)

Říkala jsem si, že zde dám odkaz na článek, 

který jsme kdysi vytvořili pro časopis Duha ke slavení památky všech zemřelých. 

Je už staršího data, ale to nevadí.

Určitě jsem už o tom dříve psala, ale abyste nemuseli hledat příliš v archivu.

Jak slavíme dušičky

A ještě jedna inspirace z loňského roku.

Naši kamarádi vymysleli úžasnou akci pro školy a pro veřejnost právě v dušičkovém týdnu.

Děti si tam mohou vyrobit ozdobu na hrob, svíčku, shlédnout divadlo s tématem smrti,

zahrát hru o životních hodnotách a také vyrobit svůj rodokmen.

Myslím, že je to hezká příležitost povídat si o naší rodině,

o těch, kteří žijí, ale také o těch, kteří nás už opustili.

Ke Slavnosti všech svatých teď jen inspirace na velmi pěknou knihu o svatých vhodnou pro děti.

Mějte krásné dušičkové dny.

Inspirace odjinud

Jsem moc ráda, že se našel někdo, 

kdo zareagoval na výzvu podělit se o způsob organizace času dětí.

Díky moc Lence Suchomelové, která mi poslala fotky od nich.

Poslala mi je už dávno, ale teprve dnes jsem se k tomu dostala.

To je tak, když člověku ubude práce :-).

Mají čtyři děti, žijí v rodinném domku a máme je moc rádi.

Dařilo se nám navštěvovat se dvakrát za rok,

teď už se to zúžilo na jednoroční návštěvu, ale o to více se na sebe těšíme a nasáváme, 

co kdo vymyslel, jak to komu doma funguje.

Vždycky je to víkend plný inspirace a nápadů.

Myslím že vzájemný.

Pro nás tedy rozhodně.

Tak a teď už slíbené foto:

Tohle je plachta s úkoly na každý den (na suché zipy), kterou má každé dítě svou.

Splněné úkoly si odlepují.

Rovněž úkoly  na každý den.

Tohle je fotková varianta pro nejmladšího Benjamína.

Podrobné úkoly v koupelně.

Co mám splněno, tam si připnu kolíček své barvy.

Tohle se mi líbí nejvíc :-).

Parkoviště pro kolíčky.

Týdenní plán.

Vyšrafovaná políčka znamenají čas, 

kdy mají děti dělat úkoly a nebo odpočívat.

Leni, moc díky za inspiraci.

A vy ostatní, nafoťte, jak to máte u vás doma a pošlete.

A všecko je jinak

Milí čtenáři našeho rodinného blogu,

rádi bychom vás nechali nakouknout do změn, 

které se u nás udály letošní září.

Byly plánované, ale zatím jsme o nich nepsali.

Rozhodli jsme se totiž opustit domácí vzdělávání.

Nejprve to vypadalo jako rozhodnutí dětí,
které chtěly za svými kamarády do Montessori školy ve Vápenné.
Postupně nám tam totiž odešla většina z naší velké skupiny
domácích školáků.

Když mi to děti poprvé řekly, bylo mi to vlastně líto,
protože jsem měla pocit, že potěch 7 letech
jsem konečně trochu přišla na to, jak na to :-).
Nechala jsem tomu volný průběh
a přemýšlela jsem, co bych vlastně dělala,
kdyby to opravdu nastalo.

A jak jsem tak nad tím vším přemýšlela,
tu mi z mlhy začaly vystupovat dost jasné obrazy.
Poprvé jsem si uvědomila svou velkou únavu.
Zároveň jsem zjistila, jak moc je pro mě učení důležité
a jak mi vlastně bude chybět.
Více než kdy předtím jsem viděla nejmladšího Damiánka,
který se v tom našem systému domácího vzdělávání dost ztrácel
a evidentně potřeboval více mé pozornosti a péče, ale také důslednosti.

A tak se to nakonec všechno otočilo.
Ve chvíli, kdy už děti zas až tak netoužily opustit domácí vzdělávání,
byli jsme to my s Filipem, kdo jsme vlastně oznámili,
že to tak bude.

Děti to musely nějakou dobu zpracovávat,
ale nakonec to všechny přijaly.

Mám teď tedy před sebou 1-2 roky většího prostoru a času pro sebe,
za což jsem nesmírně vděčná především Filipovi,
že je ochotný dále sám táhnout finanční zajištění celé rodiny.
Damián má pro sebe svoji maminku a snažíme si užít to,
na co nebyl čas.
No a protože jsem zjistila, že práce učitele je něco,
co k životu potřebuji,
začala jsem si plnit svůj sen
a studuji v Praze dvouletý kurz Montessori pedagogiky.

Děti nastoupily do dvou Montessori škol, které na Jesenicku máme.
Tobiáš a Ráchel do té vzdálenější,
kde už otevřeli i druhý stupeň.

Jáchym do nové v Jeseníku,
kde mají zatím jen jednu třídu pro prvňáčky a druháčky
a kde snad časem začnu učit také já.

Domácí vzdělávání považuji za nádherné období našeho rodinného života.
Naším hlavním cílem bylo,
aby děti mohly zůstat jako sourozenci co nejdéle pohromadě.
A to se nám splnilo.
Jsem ráda, že Ti mladší mohli vyrůstat s těmi staršími
a naopak.

Myslím si, že ve vztahové rovině je to mnohému naučilo,
protože to samozřejmě nebylo vždycky jednoduché.
Samozřejmě, že jejich vztahy nejsou ideální a dokonalé,
ale jsou smečka, která patří k sobě.

Myslím si, že vzhledem k většímu počtu dětí,
už kvalita výuky nebyla taková,
jak bych si představovala.
Skončili jsme u učebnic a pracovních sešitů,
protože připravovat pomůcky a interaktivní cvičení
pro většinou tři děti v domácí škole, do toho domácnost
a péče o další děti, to jsem nezvládala.

Ale ta svoboda a volnost bylo něco,
kvůli čemu nám to stálo všecko za to.

Výbornou věcí byla skupinka domácích školáků.
Díky setkávání jednou za týden získala domácí výuka rozměr,
který se stal pro děti i nás nepostradatelným.
Vymysleli jsme si vždycky celoroční téma
a střídali se v jeho realizaci.
Bylo to náročné,

protože jsme si vždycky vymysleli něco složitého :-)
ale stálo nám to za to, protože nadšení dětí bylo vždy veliké.

Myslím si, že domácí škola není cesta úplně pro každého,
ale ten, kdo se pro ni nadchne a vydá se na ní,
určitě odejde obohacený o nádhernou a cennou životní zkušenost.
Jako my.

Zahrada baby friendly

Naše zahrada je rozhodně

BABY FRIENDLY,

ale pozor je potřeba si vyjasnit,

co přesně to znamená.

Pro mě je to zahrada,

která dává dětem obrovskou svobodu

a možnost se rozvíjet, zocelovat,

tvořit a přetvářet,

hrát si

...

Tohle jsem si vždycky pro své děti přála

a doufám, že se nám to alespoň trochu daří.

Baby friendly ale rozhodně neznamená
sterilní zahradu splňující normy Evropské unie :-)
a jiných státních institucí,
které zapomněly,
že děti prostě potřebují všechno zkoušet, zkoumat,
potřebují přiměřenou dávku dobrodružství a nebezpečí
a hlavně si chtějí posouvat své limity.

Protože inspirace není nikdy dost,

přikládám pár fotek.

Letní klouzačka v našem stylu :-).

Po osvěžující koupeli máme výborné opalovací zařízení.

Stačí vylézt po boční stěně dřevníku,

kterou Filip záměrně vytvořil jako žebřík,

na střechu naší šopy...

... a tam se prostě příjemně zahřát.

Milujeme jídlo venku.

Maminko, můžu si rozdělat oheň?

Náš sedmiletý Jáchym miluje rozdělávání ohně.

Učí se to odmala, takže teď už nemáme problém

mu tento úkol s klidem svěřit.

Touha rozdělat oheň.

Archetyp, který máme v sobě každý.

Prostor pro relaxaci i řádění.

Velké stromy jako vzácný dar naší zahrady.

Po dlouhé době konečně místo pro pracovní ponk

a zároveň přehledně uložené nářadí.

Jonáš opatřil každé nářadí kartičkou i obrázkem,

aby bylo jasné, kam co patří.

Něco vyrábět děti prostě baví,

takhle je nářadí hezky po ruce a zároveň každý ví,

kam co patří.

Damián dostal letos ke svým čtvrtým narozeninám

svou malou sekerku.

Je šťastný a každý večer nachystá své dvě třísky na podpal do kamen.

Trvá mu to poměrně dlouho, než z desky odštípne tyto dva kousky dřeva,

ale je to pro něj výzva, která ho láká.

I na zahradní nářadí se dostalo.

Každou chvilku je potřeba někde něco vykopat, zahrabat.

Takhle každý ví, kam nářadí vrátit.

Jáchym našel v šopě starou poznávací značku

a tak s ní ozdobil dveře :-).

V zadní části zahrady byla už od začátku poměrně velká plocha

divoce zarostlá malinami.

Děti si mezi nimi udělaly chodbičky a hrály si tam s hlínou.

Začali jsme tomu říkat maliniště a hliniště.

Letos jsme hliniště zkultivovali a Filip z palet vytvořil 

venkovní kuchyň.

Vaří se tady z hlíny, písku, trávy, listí, kamínků a větviček.

Posezení uvnitř malinové divočiny, 

kde si můžete na svých dobrotách pochutnat.

Sehnali jsme netkanou textilii a levnější mulčovací kůru 

a ta se nám moc osvědčila

pro vysypání hrací plochy,

protože jinak vše velmi rychle zarůstá kopřivami.

Naprosto spontánně si děti hned za kuchyní vytvořily školu.

Postupně jsme jí taky opatřili mulčí

a teď slouží někdy jako škola a někdy jako kavárna.

Obrovským pokladem naší zahrady jsou veliké vzrostlé stromy.

Filipovi se podařilo zrealizovat velký sen nás všech

a tak máme úžasnou lanovku.

Původně to měl být domeček na stromě.

Ukázalo se ale, že rampa, na kterou se dá všemožně vylézt

a ze které se dá skákat je mnohem lákavější.

Kdo by si nepřál mít na zahradě opravdické auto na hraní.

A tak jsme naši Toyotu neodvezli do šrotu.

Kdybyste jen tušili, kam všude už dojela v dětské fantazii

a kolik dobrodružství v ní děti zažily.

Taky jste vždycky milovali dobrodružné příběhy,
ve kterých hlavní hrdinové utíkají před svými protivníky,
přeskakují ze střechy na střechu
a přebíhají po úzkých lávkách nad propastmi?
U nás jsou takové honičky a bitvy na denním pořádku.

Vyskočit na střechu Toyoty,
přeběhnout po dlouhém žebříku na střechu dřevníku,
tam chvíli bojovat s nepřítelem
a nakonec se zachránit skokem do hromady trávy a hnoje :-)

Přeji vám, ať i vaše zahrady jsou pro děti zdrojem
inspirace

dobrodružství
a
zdravého nebezpečí.

Brigády

V komentářích ke článku Pracuji do výše svého věku jsem psala, že děti za plnění jejich prací doma nijak neodměňujeme. To stále platí, ale přesto jsme udělali letošní prázdniny malou změnu.

Děti nám opravdu dost pomáhají s úklidem společných prostor doma, perou si své prádlo, uklízejí své pokoje. To je všechno moc fajn, ale co jsme stále dost výrazně nestíhali, byla naše zahrada. Vysoká tráva, popadané ovoce, keře zarostlé kopřivami, neuložené dřevo. Cítili jsme, že přidat ještě další povinnosti navíc by už bylo moc. Říkali jsme si, že děti v paneláku taky pouze pečují o byt. Nechtěli jsme, aby život na vesnici, už tak trochu složitější dojížděním do města, měl ještě další vadu na kráse v podobě ještě více práce a povinností. 

A tak jsme to prostě zkusili a nabídli dětem práci na zahradě jako brigádu. Zkrátka placenou práci.

Přiznám se, že jsem musela hodně překročit své dosavadní přesvědčení, ale zatím si to nemůžeme vynachválit.

Platíme jim za hodinu a u sběru ovoce za kilo. Náročnější nebo méně oblíbené práce mají vyšší hodnotu, jednodušší práce jsou méně placené. Ráno se objeví nabídka brigád na naší informační tabuli. 

Každý k tomu přistupuje podle své povahy, je krásné to pozorovat. Někdo maká, aby si na něco vydělal a někdo se tváří, že ty peníze vlastně nepotřebuje a čeká na nějakou jednoduchou práci, která mu bude stát za to :-). Každopádně byli všichni překvapeni, jak těžké je vydržet třeba jen hodinu v kuse pracovat. A představa, že by jako správní brigádníci měli pracovat ještě dalších sedm, tak to už vůbec ne. Od té doby si už nikdo nestěžuje, jako dřív, že je to nespravedlivé, že se může na brigády chodit až někdy v patnácti nebo dokonce až později. 

Máme zatím dojem, že pro děti je to zkušenost spíše pozitivní a pro život hodnotná, budeme to dále sledovat. Každopádně pochopili, že vydělat si hodně peněz by stálo hodně námahy a určitě více pochopili jejich hodnotu.

A výrazné pozitivum, naše zahrada začíná vypadat udržovaněji. Z toho máme radost všichni.

Teď, co mají děti přece jen více svých peněz, vnímám, že bude potřeba dát jim nějaké nástroje pro správné hospodaření s nimi. Momentálně to hledám, tak později napíšu, na co jsem přišla :-).

Aha?

Taky někdy prožíváte svoje AHA?

Okamžik, kdy nějaká informace nebo zkušenost prostě zapadne do mozaiky.

Něco, co jste už několikrát slyšeli nebo si říkáte, tohle mi už přece mohlo dojít dávno,

a ono to k vám 

SROZUMITELNĚ PROMLUVÍ

právě dnes.

AHA?

Hledám teď křesťanské knížky pro našeho nejstaršího syna.

Vzpomínám si, že v jeho věku jsem milovala knížky, ve kterých byly skutečné příběhy.

S písní kolem světa, Pollyana, Joni, Dýka a kříž...

Kromě Dýky a kříže jsou to ale všechno holčičí knížky, takže bych asi moc neuspěla,

proto jsem začala číst tituly určené pro kluky.

Pro Jonáše jsem neobjevila zatím nic, (jsou to tituly spíše pro dospělé),

ale mě tedy zasáhly velmi.

Takže teď už k předesílanému 

AHA.

Kniha 

I darebák má duši

(vychovaný ulicí, zachráněný Bohem)

Marie - Angel Carré

V knize popisuje bratr Marie - Angel, jak se ujal dvanáctiletého chlapce Gabriela,

který žil se svou matkou ve Francii, v podstatě na ulici.

Je to velmi silný příběh, 

po jehož přečtení se už vždycky budeme dívat na lidi bez domova, 

lidi ve vězení, narkomany, prostitutky,

jinýma očima, snad trochu více Kristovýma.

Mně osobně se to tedy hodně posunulo.

Ale co víc, je to příběh o kmotrovství.

Bratr Marie - Angel se stal Gabrielovým kmotrem a popisuje, co to to kmotrovství vlastně je.

Ne, že bych někdy své kmotrovství nějak podceňovala,

za své kmotřence se modlím, ale v této knize jsem pochopila,

jak velkou sílu moje modlitby mohou mít a jak velká je moje zodpovědnost.

Říkám si, že přípravu před křtem by snad měli mít více kmotři než rodiče.

AHA?

(cituji z knihy)

"Pán neuzdraví Gabriela pro jeho víru.

To je zářivá perla celé kmotrovské služby, že ho uzdraví pro víru mou a víru jeho kmotry."

"Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."

"Jedná se o službu přímluvné modlitby, kdy věříš za někoho jiného.

Kmotr musí stále držet pozvednuté paže, aby jeho kmotřenec v duchovním boji zvítězil."

Na konci knihy je obrovsky silná modlitba za kmotřence,
kterou se můžete modlit v den výročí křtu.

Kdybyste někdo měli zájem, napište, oskenuji a pošlu.

Takže milí kmotři,

kéž dokážeme naše paže držet pozvednuté.

A kéž máme víru v Boží milosrdenství tak velikou, jako bratr Marie - Angel.

PS: Kdybyste měli tipy na křesťanské knížky pro náctileté kluky, pište.

Skály, všude skály

Letos jsme prožili opět krásnou dovolenou.

Byla kratší než ta minulá, ale to vůbec nevadilo.

Rozhodli jsme se usadit se v jednom kempu a odtud dělat výlety.

Hledali jsme v okolí Broumova, protože tam jsme se chtěli letos podívat.

Filip objevil úžasný kemp v Božanově,

byli jsme z něj nadšení už předem a jsme z něj nadšení ještě teď.

https://www.bozanov.nl/cs/camping-4/

Kdybyste někdy chtěli zavítat v tyto končiny, 

určitě neváhejte a zakempujte právě v Božanově.

Majitelé jsou Holanďané, kteří už dlouho žijí u nás,

kemp a jeho okolí vybudovali ze starých ruin a starají se o něj

skutečně s láskou.

Tady jsou majitelé při čištění jejich koupacího jezírka.

Kdo se nechce koupat ve sladké vodě, může si skočit do slaného bazénu.

A kdo už má koupání dost, může si zajít do výběhu mezi králíčky 

nebo si prohlédnout další domácí zvířata.

Mezi všemi těmi karavanisty jsme byli s naším roztrhaným stanem

trochu za exoty, ale už jsme na to zvyklí :-).

Z blízkého okolí můžeme vřele doporučit:

Broumovský klášter s nádhernou knihovnou
a také kopií turínského plátna.

My jsme si vybrali návštěvu skriptoria s interaktivním programem,
takže se z nás na chvíli stali písaři a zkoušeli jsme,
jakže se to dříve brkem krasopisně psalo.
Nebo spíše nepsalo.

No, musíme uznat, klobouk dolů před našimi předky.

Navštívili jsme také Ostaš a Hvězdu.

A protože se nám skály líbily, pokračovali jsme druhý den také do Kovářovy rokle.
Tam jsme byli nadšení ze skalního labyrintu.

Pokud milujete skály a kocháte se rádi krásnou přírodou,
pak ty Broumovské opravdu stojí za to.
Mohli bychom tu být týden a pořád by bylo co dělat.