středa 20. prosince 2017

Betlém v džungli

Betlém v džungli

Hledali jsme Ježíše... A zjevil se nám v džungli. Nepřehledná, neprostupná, zdánlivě chaotická a nebezpečná je džungle dnešních dnů. I přesto skrývá tajemství. Malou útulnou jeskyň pod vodopádem. Vedou k ní sotva viditelné pěšiny vyšlapané bosýma nohama. Zpráva o vzácném hostu, který se v jeskyni ukrývá, se šíří pralesem. Opice vřeští ve větvích stromů, houpou se na liánách a dárky nesou na hlavě. Víra domorodců je tak velká, že již přináší také nosítka se svými nemocnými. Věří v uzdravení. V dítěti právě narozeném vidí velkého proroka, kněze a krále. Slyšíte to praskání větví? To přijíždí mudrcové z východu na slonovi a klestí si cestu houštím keřového patra. Nad stromy se vznáší barevní papoušci. Gloria in excelsis Deo! Sláva na výsostech... A v džungli obzvlášť! Amen.









Na vysvětlenou: Poslední roky malujeme vždy na konci adventu velký rodinný betlém. Jednotlivé postavičky, hvězdičky, andílky atd. poté rozstříháme a přikládáme k vánočním přáním pro naše přátele. Letošní motiv byla džungle. Užili jsme si to :-) Požehnané Vánoce vám všem.


pátek 15. prosince 2017

Já do lesa nepojedu...

Já do lesa nepojedu...

Už několik dní nám tu pěkně fouká. Když jsem se vracel domů z práce, šel jsem zkratkou přes les. Těch suchých větví popadaných na zemi! To tu nemůžu jen tak nechat :-) Vzal jsem Jáju, Damíka, vozík, sekeru a vyrazili jsme. Bylo už navečer. Rychle se stmívalo. Kluci tahali větve. Už jsem chtěl jet. Ale Damík pořád nosil a nosil... A ještě jeden klacíček... Nakonec nás tma přepadla úplně, tak jsem naložil Damíka na vozík a vyrazili jsme za světýlkem k chaloupce. Po několika krocích vidím, že Damíkovi padá hlavička. Čepička mu téměř brousí o kolo... "Damíku, nespi!" Pozdě :-)



čtvrtek 14. prosince 2017

Adventní kalendář naopak

Adventní kalendář naopak

Letošní adventní kalendář je zcela jiný, než byly ty předchozí. Funguje totiž opačně! Adventní kalendář vždy láká děti na nějaké překvápko, těší se na nový den a novou dobrotu. Zároveň pomyslně ukrajují dny do Vánoc. Tentokrát jsme dětem navrhli, že nebudou dostávat, ale budou sami obdarovávat. Děti (kupodivu) souhlasily.


Rozměnil jsem dostatečné množství desetikorun a dali jsme je do malého košíku. Každý den po večerní modlitbě mohou děti vzít minci a vložit ji do jedné z kapsiček, které Barunka ušila a připevnila na provázky. Protože jsme ušetřili za dobrotu, kterou by jinak v adventním kalendáři našli, můžeme peníze použít i jinak - a na konec adventu poslat těm, kdo opravdu potřebují.


Kapsičky se postupně plní, kalendář se převažuje chvíli na jednu stranu, chvíli na druhou - podle toho, kde je zrovna více drobných. Často děti přinesou i vlastní peněženku a doplní do pytlíčku ještě něco navíc. Už se těším, až to na Štědrý den spočítáme :-) PS: Aspoň v neděli jsou dobroty :-)

pátek 10. listopadu 2017

Rozloučení s (pra)babičkou Hedou


Zemřela nám babička Heda. Pravá babička, co nosila na hlavě šátek a s dětmi se chodila dívat ke slepicím, jestli nenajdou nové vajíčko. Zpráva přišla nečekaně, jak už to u takových bývá. Bylo to krásné sobotní ráno a my zrovna vystupovali z auta v Litomyšli u Nového kostela. Čekalo nás celodenní setkání s manželskými páry, taková jednodenní obnova vztahů. A my byli přednášející. Barunka v slzách… Díky příjemné a přátelské atmosféře jsme však dokázali zůstat „tady a teď.“ Den, který začal setkáním se smrtí, pokračoval setkáním se životem. Manželství je krásné. Vidět ty, kdo usilují o věrnost a otevřenost ve vztahu, je povzbuzující. Byli jsme pozváni jako ti, kdo mají předávat sílu posluchačům… Odjížděli jsme sami obdarováni a posilněni. S vědomím, že jsme jen pouhé nástroje mnohem většího Tvůrce pokoje. Děkujeme za vše.

Když jsme se v neděli vrátili domů, oznámili jsme tu smutnou zprávu o babičce také dětem. Plakalo se. A modlilo. A mluvilo o věčném životě. A zase plakalo. Barunka vzala barevné papíry. „Děti, napíšeme babičce dopis - nějaký vzkaz, vzpomínku, něco milého…“ Každý se pustil do práce po svém. Vzniklo pět krásných dopisů s obrázky, které Barunka následně zalaminovala. V pondělí jsme koupili každému malou lucerničku. V úterý byl pohřeb.



Přišli jsme do kostela dříve, než ostatní, takže jsme měli krátký čas jen pro sebe. Poslední pozemské rozloučení s babičkou. „Mami, my jsme jak Sněhurka a sedm trpaslíků,“ počítá nahlas Ráchel. Pravnoučata kolem rakve, dopisy položené na zemi, lucerničky zapálené… Někteří si babičku naposledy pohladili, někteří se nechali zvednout, aby na ni lépe viděli. Postupně začali přicházet další a další lidé, kostel se plnil.

Jestli někdy umřu, chtěl bych svůj pohřeb vidět. Ta směsice smutku a radosti. Všichni ti lidé. To společenství vzpomínající na zesnulého zpravidla jen v dobrém. Víra ve vzkříšení. Vědomí Boha. Naděje na nové setkání. „Věřím, že můj vykupitel žije a že v den poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, spasitele svého…“ Na ten zpěv se vždy na pohřbech těším. To je pohřební hymna, u které stojím jak na stráži. „Uvidím ho já a ne jiný, v svém těle ho uvidím.“ Viděl jsem mladou ženu v bílých šatech stoupat po schodech ke kříži nad hlavním oltářem. Heda tam byla s námi, tu radost si přece nemohla nechat vzít!

V průvodu na hřbitov šly děti s lucerničkami vedle auta. Bylo tam tolik lidí, že zaplnili celou ulici!



Ze hřbitova jsme šli ještě k Hedě domů. Jé, ta by se divila, kolik lidí se do jejího malého bytečku vešlo. Vzpomínalo se nad fotkami. Přijeli příbuzní z dálky. Bůh ví, jestli se ještě takto sejdou… 



Což mi připomíná tu velkou milost, kterou jsme všichni dostali v neděli před babiččinou smrtí. Ten den se u ní vystřídalo na návštěvě postupně asi 30 lidí. Jen tak, jakoby náhodou. Všichni jsme se s ní viděli, měli jsme možnost se s ní rozloučit ještě v síle. Nádherné požehnání. Náhoda neexistuje :-)



Velký smutek na mě dolehl, když jsme odcházeli z babiččina bytu a zhasnuli světlo. Babička tam už nebyla. A když jsme odjížděli a cestou kolem hřbitova Barunka řekla: „Tak děti, ještě naposledy zamávejte babičce.“ Chvíle ticha, než nám to došlo. A slzy na dalších pár kilometrů.

Poslední poznatek z událostí kolem smrti babičky se týká malého Damiána. Nikdo neví proč, ale po pohřbu začal dědovi Pepovi říkat Pepíčku. „Damí, kdo je na té fotce?“ „Pe-pí-ček.“ Že by v tom měla prsty Heda? Dědovi nikdy nikdo Pepíčku neřekl… Jen možná babička Heda když byl malý. Jak na to Damiánek přišel, proč právě v den pohřbu? Damík, o kterém jsme všem říkali, že mu to ještě moc nedochází… Zpracoval si to po svém, neplakal, ale začal dědovi říkat Pepíčku…


neděle 22. října 2017

Stínadla opět ožívají

   Děti se zúčastnily velké skautské hry Stínadla, kterou pořádá Jesenická devítka. Spolu s Tobíkem a Jonym jela letos také Ráchel (poprvé - s obavami). Ve Vidnavě se sešlo téměř 200 účastníků z různých skautských oddílů.  Měl jsem to štěstí, že jsem byl tamtéž na víkendovém semináři z psychologie, takže mi bylo dopřáno dýchat stejný vzduch dlážděných silnic jako oni...
  Tajemné uličky pohraničního města vždy jednou za rok ožijí křikem Vontů a Druhostraníků. Celé městečko je plné dětí v dobových kostýmech.  Jako by tam patřili, jako by se ve Vidnavě opravdu zastavil čas. Pod okny se ozývá dětský křik, běh a smích. Žluté špendlíky se blýskají ve tmě a Široko přeskakuje zídky, aby mu nikdo nemohl ukrást Ježka v kleci...
   Těchto pár fotek je z chystání kostýmů pro naše tři skautíky - foceno u nás na zahradě.

  




Rekonstrukce zločinu - Mažňák se pokouší vloupat do Tleskačovy dílny. 
Ustrašený Tleskač očekává nejhorší. 
Deník s plánem létacího kola je však bezpečně ukryt pod hliněnou podlahou...

středa 18. října 2017

Chlapská výprava a jelen v baráku

   "Tati, víš, my furt jen někam chodíme s těma malýma a nikdy nejedeš jen s náma velkýma!" Už nevím, jestli ta věta z Jonášových úst zazněla cestou z chlapské chaty nebo jen tak doma. Každopádně v ní byla velká pravda... A tak ve mně zrálo rozhodnutí uspořádat nějakou ryze pánskou výpravu pro starší sekci naší rodiny.
   Kluci hodně mluvili o záhadné vesnici Malé Vrbno. Starší skauti jim povídali příběhy o traktoru, který do vesnice vjel a už nikdy nevyjel... A také o paní, která se ve vesnici záhadně zjevila a pila něco červeného - "Jako krev, víš, tati!" Takže bylo jasno. Naložím kluky do auta a vyrazíme do Malého Vrbna!
   Co nás tam čekalo, maximálně předčilo má očekávání. A zjevně i klučičí. "Tati, tak už pojedem domů, ne? Tati, nechoď tam! Ta-tiiii!" Scenérie, že máte chuť natočit pokračování starého dobrého Stalkera. Do té chvíle, než si uvědomíte, že rozhodně nejste Andrej Tarkovskij :-) Tak aspoň udělám pár fotek, no... A třeba tu místnost, kde se plní všechna přání, přece jen najdeme...

Že by tato? Ale uhlí už došlo...

Nebo támhle?

Vstupní kontrola

 Hlavní vypínač

Hrnek nebo telefon?

"Chlapi, já si jen skočím na oběd. Hned jsem zpátky. Pohlídejte mi tu zatím ten kabát." 

Nevrátí se, nevrátí se... Tak - je - to!

Kdyby něco, tak silně zaklepejte, ju?

A nezapomeňte se napsat do Knihy návštěv.

Na bližší prohlídku bytů jsme neměli odvahu. Chybí plakát realitky.
Možná právě tam byla ona místnost splněných přání, kdo ví.

A pak se to stalo. Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka (kromě dvou záhadných cyklistů). Chtěl jsem se podívat do jednoho z opuštěných baráků. Kachlíková chodba. Listí naváté dovnitř. Najednou pohyb. Rachot. Dusot. Úlek. Uvnitř domu je zvíře! Vidím jeho srst a smyk na kluzké dlažbě. Uteklo zpět do domu. A my zase co nejrychleji do auta. Mizíme! :-)

Timík + tři Wormíci opouštějí Malé Vrbno

Mno, chlapská výprava jak lusk. Uvidíme, zda ještě někdy budou se mnou chtít někam jet :-)
Více o tom, jak zanikly grafitové doly Malé Vrbno v reportáži Deníku.

Noční zpěv a záhadné světlo

Vystoupili jsme na parkovišti na Červenohorském sedle. Venku tma. Mlha valící se přes horský hřeben pohltila naše auto, hlasy dětí i svit baterek. Nad stromy září zelené světlo... Přicházíme blíž a slyšíme hlasitý ptačí zpěv. Teď v noci? A co ta záře? Mystická atmosféra... Světlo reflektoru. Ve tmě stojí několik mužů. Mlčky hledí směrem ke světlu. A čekají... Jedna z tajemných postav přistupuje k nám... 




"Dobrý večer, tak vás vítám! Na tomto místě od července do listopadu provádíme denní i noční odchyt ptáků, které následně kroužkujeme. Pojďte dál, ukážu vám, co jsme před chvílí ulovili." Jsme rádi, že můžeme nakouknout do zákulisí a zažít jedinečnou atmosféru nočních odchytů. Kolem horské louky jsou nataženy desítky metrů sítí. Z reproduktorů zní nahrávky ptačího zpěvu. Ptáci migrující přes horský hřeben ze severu na jih hledají nejnižší místo. A právě tam na ně čeká světlo, zpěv a sítě - a ornitologové se spoustou kroužků...



Tak copak tu máme...

Z plátěného pytlíku prvně vyleze dlooouhý zoban a následně i tělo
- sluka lesní.

Ukázka rozpětí křídel.

Druhým hostem je kalous ušatý. Ty voči!!!


Po chvíli v boudě se vydáváme na další obhlídku sítí. Bohužel žádný nový úlovek. Ale vidíme alespoň návnadu - velkého plastového výra s nalepeným peřím. Ostatní ptáci nemají sovy moc v lásce, takže na ně rádi útočí. Nevadí, že jsou sovy mnohem větší než oni. Útočí totiž zezadu, zbabělci. Naši ptáčkaři to však moc dobře znají, takže za zády sovy je natažená síť :-)

Atmosféra nočního odlovu je neopakovatelná. Až pojedete přes Červenohorské sedlo a uvidíte zelenou záři, zastavte a běžte za ní. Čekají vás ptáčkaři!

Více o odchytu na ČHS se dozvíte na webovkách České společnosti ornitologické (noc 11. / 12. 10. 2017) a něco více o tom, kdo to jsou ptáčkaři zase ve filmu Nadějný rok

úterý 22. srpna 2017

Indiánské děti

Tobiáš už delší dobu nosí v hlavě myšlenku na velký indiánský film. Když jsme plánovali letošní dovolenou (o které budu psát v samostatném článku), narazili jsme na zajímavou lokalitu v Moravském krasu. Postupně vznikal plán, jak spojit dovolenou s filmařským uměním. Co vzniklo, můžete vidět na konci tohoto fotopříspěvku :-)

Náš natáčecí tým v plné kráse.

Na místo bylo potřeba donést nejen rekvizity a techniku, ale i některé herce.

A už jsme v místě natáčení: Jeskyně Jáchymka v údolí Křtinského potoka.

Zátiší s rekvizitami a kočárem.

Prozkoumáváme jeskyni...

... a přemýšlíme, kde natáčet. Pozor na propast!

Také osvětlovač má svou techniku vzorně připravenou.

Stále prozkoumáváme jeskyni...

... a připadáme si jako v Altamiře. Venku už čekají Zdeněk Burian s Eduardem Štorchem.

V jeskyni se začínají objevovat první indiánské děti.

Velký režisér Tobík už má jasnou vizi. Jde se na to!

Všichni na místa. Klapka! Jedem!

Výsledek našeho hodinového snažení si pusťte níže. Přejeme krásný filmový zážitek :-)


Indiánské děti: Krátký dobrodružný film.
Režie a scénář: Tobiáš W.
Hrají: Wormovic děti jako malí indiáni a taťka Filip jako bandita.
Kamera: Něco maminka a něco tatínek