Magda se ptala, jak je to u nás s péčí o prádlo,
jestli máme nějaký systém.
Tak systém máme,
miluji totiž vytváření systémů
:-)
Ale zároveň chci předeslat,
že to vůbec neznamená,
že by díky mému systému zmizely otázky typu
"Mamiiii, kde jsou moje ponožky?"
a že by mi byly cizí situace,
kdy v kostele zjistím, že bunda, kterou si Damián oblékl,
má na pravém rukávu zaschlou bahnitou skvrnu.
A taky jsem moc vděčná,
že děti přistoupily na mou hru, kterou řeším chybějící ponožky.
Když spěcháme a po ruce jsou jen liché ponožky,
berou si děti každou jinou,
čím rozdílnější, tím lepší
a hrdě hlásí, že jsou to pravé lichožroutské ponožky
a že je to teď moderní.
Systém je skvělá věc,
ale ne vždycky stíhám a mám sílu na něj dohlížet
a bez toho se to bohužel neobejde,
a proto z něj čas od času vypadáváme.
Ale nutno říct, že se k němu vždycky, já i děti, rádi znovu a znovu vracíme.
Protože když funguje, tak nám velmi ulehčuje život.
Takže dost teoretických úvodů,
jde se prát.
Když byly děti malé učila jsem je TŘÍDIT ŠPINAVÉ PRÁDLO.
Měla jsem vždy tři koše, jeden na tmavé prádlo, jeden na světlé
a jeden na špinavé mokré (počurané, polité),
který jsem pak vždycky přednostně zpracovala.
Později jsem je začala učit UKLÁDAT SI PRÁDLO DO SVÝCH POLIČEK.
Každý měl svůj plastový košík a když jsem prádlo poskládala,
roztřídila jsem jim ho do jejich košíků.
Košíky si odnesli a prádlo uložili.
Teď už si děti OBHOSPODAŘUJÍ PRÁDLO SAMI.
Tříletému Damiánkovi pomáhám,
ostatní už vše zvládají vcelku samostatně.
Každý má svou TAŠKU NA ŠPINAVÉ PRÁDLO.
Snažím se je vést k tomu, aby si každý večer roztřídili oblečení,
které měli na sobě, na čisté a špinavé.
V tomto směru máme ještě velké rezervy.
Každý z nás má svůj PRACÍ DEN.
Ten den (zpravidla ráno) vezmou své špinavé prádlo,
zkontrolují kapsy, převrátí ponožky a dají ho do pračky.
Takto poctivě to dělá pouze Tobiáš,
ostatní tím zatím nějak proplouvají.
Pokud je prádla málo, doplní jej erárním prádlem, které většinou v koši u pračky je.
(ručníky, prádlo, které z různých důvodů nedoputovalo do tašek dětí).
Na pračku jsem dětem lihovou fixou nakreslila pořadí,
v jakém zapnout knoflíky.
V průběhu dne pak přendají prádlo do sušičky,
na které je také vyznačený postup sušení.
Suché prádlo si děti poskládají a uloží do svých poliček.
Těm mladším jsem na ně napsala, co kam patří.
Ti úplně nejmladší tam měli také nakreslené obrázky.
A tak čas od času na dotaz
"Mamiiiii, kde mám ponožky?"
Mohu odpovědět.
"Zřejmě sis je nevypral."
Tak takhle je to u nás.
Velmi ráda bych se ale inspirovala,
také vašimi pracími zvyklostmi.
Pokud máte chuť, kdokoliv napište do komentářů,
jak to máte u vás doma vy.
Čím více nápadů, tím lépe.