úterý 22. srpna 2017

Indiánské děti

Tobiáš už delší dobu nosí v hlavě myšlenku na velký indiánský film. Když jsme plánovali letošní dovolenou (o které budu psát v samostatném článku), narazili jsme na zajímavou lokalitu v Moravském krasu. Postupně vznikal plán, jak spojit dovolenou s filmařským uměním. Co vzniklo, můžete vidět na konci tohoto fotopříspěvku :-)

Náš natáčecí tým v plné kráse.

Na místo bylo potřeba donést nejen rekvizity a techniku, ale i některé herce.

A už jsme v místě natáčení: Jeskyně Jáchymka v údolí Křtinského potoka.

Zátiší s rekvizitami a kočárem.

Prozkoumáváme jeskyni...

... a přemýšlíme, kde natáčet. Pozor na propast!

Také osvětlovač má svou techniku vzorně připravenou.

Stále prozkoumáváme jeskyni...

... a připadáme si jako v Altamiře. Venku už čekají Zdeněk Burian s Eduardem Štorchem.

V jeskyni se začínají objevovat první indiánské děti.

Velký režisér Tobík už má jasnou vizi. Jde se na to!

Všichni na místa. Klapka! Jedem!

Výsledek našeho hodinového snažení si pusťte níže. Přejeme krásný filmový zážitek :-)


Indiánské děti: Krátký dobrodružný film.
Režie a scénář: Tobiáš W.
Hrají: Wormovic děti jako malí indiáni a taťka Filip jako bandita.
Kamera: Něco maminka a něco tatínek

pondělí 7. srpna 2017

Duchovní houpačka

Do práce a z práce. Od výplaty k výplatě. Od neděle k neděli. Až jsem zase nestihl zaplatit půlroční poplatek za odpady a dobíhal popeláře, abych je přemluvil, ať mi to naše smetí odvezou i bez nálepky na popelnici. Když mě viděli, beze slova slezli ze stupaček, přikouleli, zvedli a vysypali. Musím na tom být už asi hodně špatně :-)
Když se teď dívám na datum fotek z toho dne, dochází mi, že bylo právě 4. července. Před 16 lety jsme se s Barunkou poprvé vzali za ruku. Jsem vděčný za to, že její láska je natolik velká. Tak velká, že mi večer pustila Teorii tygra :-) /Jasně, je to už rok a půl starý, ale k nám za kopec to vždycky jde dýl, ty filmy./



Letošního 4. července jsme byli opět u potůčku v Bukoparku. Kluci se zase houpali na liánách a do toho jsme budovali mikrokosmos. Zmenšený obraz světa. Z písku, bahýnka, kapradí a mechu. Paráda. Skrze tyto dvě fotky jsem si uvědomil, že:
1) jsme spolu s Barunkou už opravdu dlouho...

2) že jsem rád, že ji mám :-)

Několik posledních měsíců jsme však byli dost zasekaní duchovně. Potřebovali jsme něco, na co jsme si mysleli, že máme nárok. Jistou materiální věc. Ale ona stále nepřicházela a dokonce ještě ani teď není v našich silách ji zajistit. Vedlo to k naší duchovní krizi, kterou jsme už přestávali vnímat. Byli jsme jako malé ukřivděné děti, které chtějí hračku a rodiče jim ji nedávají. Vždyť Bohu tolik sloužíme, vydáváme takové svědectví o Jeho moci svým životem - a on nic! Co by to pro něho znamenalo? Nic. No právě, tak proč se neděje to, oč prosíme???
K našemu prohlédnutí došlo jako zázrakem na letošních Manželských setkáních. Na večerní modlitbě jsem nebyl schopen se modlit. Nebyl jsem schopen Boha chválit. Proč taky, že? Vždyť mi nedává to, co chci! Není za co, říkal jsem si. Bylo to jako s těmi dělníky na vinici. Přišlo to v poslední minutě modlitby. Nedalo se to zastavit. Jako když se odstraní zeď, jako když se otevře brána... Opět jsem cítil Boha v jeho blízkosti a viděl sebe z dálky - nevděčného, ukřivděného, zraněného vlastní sebelítostí. Jediná slova, která jsem cítil na závěr té promlčené modlitby byla: Bože, odpusť. Ty nás miluješ. Já vím, že nás obrovsky miluješ. Odpusť! Já jsem takovej pitomec. Podívali jsme se s Barunkou na sebe a poznali, že oba to právě prožíváme stejně. Přeji sobě, nám, vám, abychom už nikdo nemuseli zažít podobný stav. Bůh je mnohem mnohem větší, než si umíme představit.
Bůh je mnohem mnohem větší, než si umíme představit.

Ještě jednu zásadní věc jsme si v poslední době uvědomili - a Barunka ji dotáhla do konce... Jak velké množství vztahů už v naší rodině vzniká! Je nás sedm, to je jednosměrně 42 vztahů, zjednodušeně obousměrně - tedy po vydělení dvěma - je to 21 vzájemných možností kontaktu. Jony a Tobi, Jony a Ráchel, Jony a Jája atd. Není v našich lidských silách všechny vztahy uchopit, modlit se za ně, ošetřovat je... Barunka přišla s myšlenkou, jít za všechny ty vztahy pěší pouť.
Podařilo se nám rozdat děti mezi naše rodiče a měli jsme tři dny volna k tomu, abychom došli z Hostýna na Velehrad. Od Marie k Cyrilovi s Metodějem. Ve vlaku jsme si napsali na lístečky jednotlivé vztahy a v průběhu následujících tří dnů vždy na určitý úsek cesty vybrali jeden ze vztahů a za něj se modlili. Když se k tomu přidaly ještě lístečky s prosbami za naše přátele a širší rodinu, tak to vycházelo na přibližně dvoukilometrové úseky. Milé pohlazení, které nám pomáhalo při cestě, byla skutečnost, že každý úsek byl odlišný... Jiný terén, jiné rostliny, jiná cesta...
Nebylo to vždy jednoduché. Ale proto je to pouť. Byly to dny plné očekávání, vzájemné blízkosti, krásy přírody, duchovních pohlazení - ale i strachu, nebezpečných chvil, krizí a nejistoty. Po třech dnech modliteb za vztahy v naší rodině nás čekal na sarkofágu kardinála Špidlíka nápis: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.

Tomu happyendu samozřejmě předcházela krize před závěrem. Velkou krosnou na zádech jsem málem shodil polovinu ikon ze zdi velehradského Karmelitánského nakladatelství. Poté jsem se ještě vztekal, že mě na to prodavačka s láskou upozornila... Vykomunikovali jsme si to, ale odcházel jsem s pocitem, že je vše marné... Celou dobu tady jdu pouť a modlím se od rána do večera - a pak se stejně neovládnu a reaguji podrážděně na úplně cizí paní. Nadával jsem na sebe, na všechno. Tak si zajdi ke zpovědi, říká Barunka. Hnala mě touha vše napravit, opět najít vnitřní pokoj. Ve zpovědnici byl starý shrbený kněz. Bylo to krásné setkání s duchovní bytostí. Je potřeba vidět to, co je v našich životech dobré, co se podařilo. Tato jeho slova mě odzbrojila - přesně to jsem potřeboval slyšet...
O naší pouti zde nepíšu v žádném případě proto, abyste si říkali: Wormíci, dobrý... Ne, to se opovažte říkat :-) Všechno nás bolelo a zjistili jsme, že jsme fyzicky pěkný máčky. Píšu to ale proto, abyste se podívali do kalendáře a do mapy - a popřemýšleli nad vaším tématem - za co se vy chcete modlit? A vyrazte na cestu! A věřte, že vás na konci potká něco podobného, jako nás. Třeba to oslňující slunce prosvítající okny baziliky cestou ven ze mše svaté...