Naše děti nám každý den znovu a znovu dokazují,
jak je jejich svět mnohem pestřejší, spontánnější a bezstarostnější,
než ten náš dospělácký.
Pochopitelně.
My už se předem bojíme nezdaru,
jdeme raději do toho,
kde je výsledek zaručený,
už nás tolik nebaví objevovat a zkoušet.
Naše zkušenosti, které jsme v životě získali,
nám v mnohém pomáhají, ale v mnohém nás také brzdí.
Jsem ráda, když se občas nechám unést dětskou spontánností a nadšením
a překonám všechny překážky svého dospěláckého smýšlení.
Potom se pouštíme do báječných věcí.
Naše Ráchel si například velmi přála vydělávat peníze pro Misie,
a tak jsme si na červnovém obecním jarmarku otevřeli Missiocukrárnu.
Hned se toho chytl náš truhlář Jáchymek a připravil pár svých dřevěných modelů hraček.
Užili jsme si krásné odpoledne, potěšili spoustu lidí a ještě přispěli na dobrou věc.
Když jsem se nad tím vším zamýšlela, zjistila jsem,
že podobné akce mají téměř vždy následující fáze:
1. Dítě přijde s nápadem, co by chtělo uskutečnit nebo podniknout.
2. To je zajímavý nápad, řekneme, a nějakou dobu počkáme, zda ho to nepustí.
3. Když ho to pustí, máme volno, uffff. Když ho to nepustí, máme problém :-),
ale co bychom pro své děti neudělali, že?
4. Hledáme spolu cesty, jak jejich plány zrealizovat.
5. Pustíme se do realizace a jsme z toho nadšení, těšíme se.
6. Ve chvíli, kdy už zpravidla není cesty zpět, litujeme, do čeho jsme se to zase pustili :-)
7. Zatneme zuby a mákneme.
8. Během samotné realizace se s Filipem navzájem ujišťujeme,
že to určitě má nějaký smysl
a užíváme si pozorování našich dětí, jejich tvořivosti, nápadů, odhodlání.
9. Ještě několik dnů se my i naše domácnost ze všeho vzpamatovává,
ale hřeje nás pocit, že to smysl mělo :-).
Máte to taky tak?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet Google, tak vyberte "KOMENTOVAT JAKO: ANONYMNÍ" - volba v nabídce úplně dole. Podepsat se samozřejmě můžete do textu vzkazíku :-)