Vánoční pusinky

Vánoční pusinky

Naše mysl má úžasnou schopnost... Velkou řadu prožitků si umíme uchovat do hlubin nevědomí a ani o tom nevíme. Máme hlavu plnou věcí, na které nemyslíme a které už jsme zapomněli. Pak se objeví nějaký spouštěč a z hlubin našeho archívu začínají vyplouvat pocity, vzpomínky, obličeje... Tak třeba vánoční sněhové pusinky, které dělá taťka-děda Otík.

Vezmu si jednu, položím na jazyk a nechám v puse jen tak rozplynout. A v tu chvíli se začínají dít věci... Najednou je ze mně malý kluk. Cítím vůni vánočního stromku. Vidím barevná světýlka. Slyším dědu Lojzíka a vidím svou dětskou ručku, jak ze stromečku trhá sněhovou pusinku posypanou zeleným nebo modrým cukrem.

Vánoce jsou samy o sobě taková časová konzerva... S každým okamžikem se mi vybavují vzpomínky. Jak jsme jako malí zamykali obývák, aby se tam nemohla dostat žádná lidská bytost - protože stromeček přece zdobí Ježíšek, ne? Jak jsme s taťkou jezdili na vánoční projíždku vlakem do Lipové, kde jsme přesedli na zpáteční vlak. A po návratu domů za prosklenými dveřmi zářily obrysy vánočního stromečku se světýlky. A maminka smažila rybu a "o ničem nevěděla". Takže milé děti, to je důkaz, že maminky vlastně ani nejsou lidské bytosti - jsou to takoví skoro andělé :-)

O tom jsme se mohli přesvědčit i letos. Nějak nás postupně dohání chřipka, takže se střídáme v ležení, kašlání a bolesti kloubů... Dva dny teď leží Barunka... Dokážete si představit, jak to u nás vypadá. Malá cestička ke dřezu a kuchyňské lince je lemovaná hromadami hraček, oblečení, papírů a kdo ví čeho ještě. Děti nemyté a nečesané pobíhají mezi počítačem a ledničkou... Ale dnes už je jí lépe, takže hurá :-)